Kdy (ne)pomáhat táhnout káru…

Nedávno jsem náhodou zaslechla konec rozhovoru nějakého redaktora s Vítem Chaloupkou.

(Wikipedie: - Mgr. Vít Chaloupka (* 1960) je bývalý český kulturista a státní trenér české reprezentace fitness, nyní dietolog, fitness konsultant a autor knih o zdravé výživě.)

Mluvilo se mimo jiné o tom, jak reagují dospělí na jeho rady. Padla otázka: „je třeba chodit na konzultace opakovaně, nebo stačí první rady?" Odpověď mne zaujala. Pan Chaloupka okamžitě zareagoval s tím, že mužům mnohdy stačí jedna návštěva, ale ženy musí chodit opakovaně. Vysvětlil to odlišným způsobem myšlení. Ženy prý nad vším moc přemýšlejí. Mají spoustu „proč" a „takhle to u nás nejde" a neustále diskutují.

¨

Je to skutečně tak?

Začala jsem přemýšlet, jak je to u mne v poradně. A uvědomila jsem si, že má pravdu. Mnohokrát jsem slyšela „ tohle nemohu vařit, to by mi doma nikdo nejedl", „to si nemohu dovolit (finančně), mám doma tři děti" a podobně. Většina žen totiž podvědomě přebírá odpovědnost za svou rodinu a za své okolí na úkor sebe samotné.

Sama mám tři syny, jsou už dospělí, ale bez mučení přiznávám, že jsem se mnohdy chovala úplně stejně. Všichni a všechno mělo přednost a já byla až ta poslední a na sebe jsem neměla skoro žádný čas. Také jsem podle toho vypadala. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že tudy cesta nevede.

Všichni to znáte. Když letíte letadlem a letuška předvádí bezpečnostní pokyny, vždy říká, abychom kyslíkovou masku nejdříve nasadili sami sobě a pak teprve pomohli dětem a ostatním.

Nebo když se stanete účastníkem nehody, máte nejdříve zabezpečit sebe (vesta), pak okolí (výstražný trojúhelník) a pak teprve pomáhat ostatním.

Zdá se vám to nelogické?

Opak je pravdou. Když v letadle pomůžete nejdříve dětem, může se stát, že to sami nestihnete. A kdo pomůže vám? A kdo se o ty děti potom postará? Nebo když začnete nejdříve tahat ostatní z havarovaného auta, další auta vás mohou smést, nebo do vašeho auta narazí a také havarují, protože vás řidič prostě neviděl. Jistě spoustu podobných případů sami znáte.

Tak jak je to s tou károu?

Úplně stejně. Když někdo táhne těžkou káru, máme tendenci mu pomoci. Což je v pořádku, když jsme v pohodě a plní síly. Když jsme ale zesláblí, vyčerpaní, může se stát, že nejen nepomůžeme, ale naopak přispějeme k jejímu vykolejení.
Občas říkáme „ tak už tu káru tlačíme spolu x let" a myslíme tím společný život. A tady je ten zakopaný pes. Ačkoli většina z nás bere, že v letadle nebo při havárii se máme chovat popsaným způsobem, pro život jako by to neplatilo. Chápu, že když mám doma tři děti a omezený příjem, je těžké ještě vydat peníze na sebe.

Jenže je to stejné jako v tom letadle. Uštvaná, unavená a nespokojená máma je nervózní, děti jí lezou na nervy a podle toho se k nim chová. Klidná a přiměřeně vyrovnaná máma, která myslí i na sebe, na děti působí úplně jinak.

Která z nich je jim v konečném součtu prospěšnější?

Nebo rodiče, jejichž jediné dítě je v problémech, se snaží za každou cenu pomoci. Obětují peníze, dovolenou, své sny. A nakonec zjistí, že potomek si zvykl, že jeho problémy rodiče vyřeší za něj. Přestal se tudíž snažit a spoléhá, že ho z trablů zase někdo vytáhne. Jenže jak, když rodiče vyčerpali dostupné možnosti a jejich dítě se za tu dobu nenaučilo postavit se na vlastní nohy?
Že by vykolejená kára?

Prostě nechtějme pomáhat někomu táhnout káru za každou cenu. Raději nejdříve zhodnoťme, zda jsme sami dost silní. Pokud ne, nejprve se snažme posílit sami sebe. Pak naše pomoc bude skutečně platná.

Jak do toho zapadá výživa?

Není zapotřebí vařit „natřikrát" a každému něco jiného. Jen trochu popřemýšlet a postupně v malém množství zařazovat do jídelníčku i potraviny, které do té doby nebyly v kurzu. Rodina a zejména děti totiž jí to, co jsme je my naučili. Na malé změny si postupně zvyknou, občas ochutnají něco nového a všichni budou nakonec jíst zdravěji.

Je ale nutné začít u sebe! Když já udělám změnu, ostatní to postupně odkoukají a převezmou. Mám to vyzkoušeno. Jenom je nesmíte do změny tlačit! A pak je nutné si vyhradit čas, případně část financí, pouze pro sebe. A občas si udělat drobnou radost. Budete spokojenější a vaše okolí to zcela jistě ocení. Jde všechno, jenom se musí chtít a ne hledat výmluvy.

A není to sobectví, jak si mnozí z vás možná myslíte. Jen si musíme uvědomit, že tu kyslíkovou masku je potřeba nasadit nejdříve sobě, abychom byli následně při tažení káry skutečně něco platní.

A to platí nejen ve výživě, ale v celém životě.