Až moc sladký život s cukrem

Každá dobrota prý má být sladká. A pokud má být sladká, tak musí obsahovat dost cukru. Ale bylo to tak vždy? Už naši předkové objevili, že některé plody, květy, rostlinné šťávy či včelí produkty jsou sladké. V Evropě se dlouhou dobu používal jako sladilo med. Jde o směs cukrů, vody a dalších složek, původně zpravidla rostlinného a v konečné fázi živočišného původu. Je stále považován za jedno z nejzdravějších a nejpřirozenějších sladidel. Někdy od 15.století se v Benátkách začal vyrábět třtinový cukr a stal se vyhledávanou a velmi drahou pochoutkou. Od konce 16. století se pak začal ve Francii vyrábět cukr z běžné krmné řepy a postupem doby došlo k vyšlechtění řepy cukrovky. A tak vlastně začala skutečná historie cukru u nás. Po zahájení průmyslové výroby přestal být postupně cukr nedostupnou záležitostí, ale stal se spotřebním zbožím, které si mohl dopřát každý.                                              
     Na rozdíl od našich předků dnes konzumujeme mnohonásobně vyšší množství cukru, než doopravdy potřebujeme. I když třeba cukr nepožíváme přímo, kvanta se organizmu dostávají v sirupech, sladkostech, pivu, sladkém pečivu a limonádách. Malé, přiměřené množství cukrů přijímáme totiž v přirozené stravě i ze zeleniny, ovoce, pečiva nebo masa. Naše zdraví tak může být vážně ohrožováno. Přebytek přijímaného cukru má vliv na různá závažná onemocnění včetně civilizačních chorob. Ve své podstatě se dá konzumace cukru přirovnat  ke konzumaci drogy. Ne nadarmo se cukru říká bílý jed.
     Čím je cukr rafinovanější, tím je sice bělejší, ale také prázdnější, jen se spoustou kalorií. Lepší variantou je cukr hnědý, který obsahuje navíc minerální látky a aminokyseliny. Nejlepší volbou je ale med nebo přírodní rostlinná sladidla jako je Stévie.

Alena Jedounková, výživový poradce
www.hravezdrave.cz